Rozhovor: Trenér František Šusta o psech a dětech

Rozhovor František Šusta

Minule jsme vám přinesli článek o možném riziku napadení dítěte psem z mého pohledu instruktora první pomoci. Jak se dívají na soužití dětí a psů zkušení kynologové?

Máme pro Vás rozhovor s RNDr. Františkem Šustou, PhD., který založil občanské sdružení Zaobzor o.s., pod jehož hlavičkou vede ve školách a školkách interaktivní programy se psem jako prevenci napadení dětí psy.

Tréninkem zvířat se zabývá i ve svém občanském zaměstnání jako „trenér zvířat“ v Zoo Praha (od roku 2008). Od roku 2012 vede semináře i praktické lekce především pro majitele psů a koní se zájmem o trénink pozitivním posilováním. Na školách proškolil více než 20 000 dětí a napsal 2 knížky o tréninku zvířat.

Jsou psi pro děti nebezpeční? Pokud ano, v čem konkrétně?

Už desátým rokem děláme programy pro děti na školách a školkách o tom, jak se vyhnout napadení psem, vystoupili jsme už několikasetkrát pro cca 20 000 dětí. Krom toho mám doma dva psy a tři děti, a tak můj názor vychází z pozice jak lektora kynologa, tak rodiče. A můj názor je, že ve styku pes/dítě není tím nebezpečným pes. Nebezpečné je dítě samo sobě v blízkosti psa. Děti totiž velmi často přehlédnou varovné psí signály, dostávají psa do situace, ve které mu z jeho pohledu zbývá už jen obrana. To obrovské dětské nadšení z živého tvora a spontánní přístup ke všemu kolem tu může být paradoxně tím, z čeho může plynout nebezpečí.

Rozhovor - František Šusta

Jsou nějaká plemena pro děti nebezpečnější?

Znovu říkám, nebezpečný za normálních okolností není pes, ale nebezpečné si dokáže být dítě v blízkosti psa – stejně, jako by si bylo nebezpečné v blízkosti ostrého předmětu. Existují psí plemena s obrovskou snášenlivostí k bolesti a lidským chybám, ke kterým si majitel a jeho děti dovolí téměř cokoliv a pes stále nekousne. Paradoxně mezi ně patří i některá tzv. bojová plemena. Například my máme doma dvě fenky plemene Stafordšírský bulteriér, kterým se v Anglii přezdívá pes chůvička pro jejich obrovskou vstřícnost a toleranci k dětem. I přesto se jich ale na ulici občas lidé bojí prostě jen pro to, jak vypadají. Na druhou stranu jsou plemena s menší tolerancí a rychlejší reakcí, která dokážou neznalého člověka překvapit. Ale ta bych tu nerad jmenoval a očerňoval. V každém směru je velmi důležitá i výchova a vliv majitele.

Jaký máte názor na soužití dětí a psů v jedné domácnosti?

Pes je živý tvor a ne hračka. Jako takový potřebuje pravidla nejen v tom smyslu, co on sám má dělat, ale také ve smyslu jistot a bezpečí pro něj. Tedy pravidla o tom, jak se chovají jeho lidé a zda se na ně může spolehnout. Pokud je pes vhodného plemene, které v bytě plném dětského ruchu nestrádá a nežije ve věčné nervozitě, pokud má pes kam před dětmi ustoupit, pokud má alespoň základní výcvik a je schopen na povel poslechnout i ty děti, a pokud jsou děti poučené, jak se psem zacházet a zvládají to alespoň v základech, pak nevidím problém. I naše celkem početná rodina žije v jedné domácnosti se dvěma psy.

Myslíte, že se děti, které vyrůstají se psem, chovají k cizím psům nevhodně/nebezpečně?

Myslím, že takhle paušalizovat se to nedá. Je to o přístupu, který zná dítě z domova. Pokud bude přístup ke psu doma takový, že musí snést cokoliv a člověk vůbec nevnímá jeho potřeby (a on to, kupodivu, i vydrží), pak v dítěti opravdu může vybudovat představu, že se podobně může chovat i k cizím psům a tam potom, logicky, dítě narazí. Ale říkám si, že dítě vychované v tom, že může živému tvorovi bezmezně ubližovat a nevnímat ho jako živého, asi dřív nebo později narazí i u lidí. Dítě, které umí z domova jednat se psem jako s někým, kdo komunikuje, pak lépe komunikuje i se psy z okolí – a takových příkladů znám mnohem více. Ten, kdo není na zvířata zvyklý vůbec, mívá reakce buďto přehnaně kladné nebo přehnaně negativní. Obojí je pak chyba.

Jak by se měly děti/maminky chovat v blízkosti psa, aby předešly napadení?

V blízkosti cizího psa jde hlavně o to, alespoň trochu vnímat jeho signály. Pokud si Vás pes nevšímá, nevšímejte si ho také. Pokud se přibližuje, tak reagujte adekvátně tomu, jak se chová. Například pro psa je přirozenější si jiného tvora očichat, než z dálky prohlédnout. To neznamená, že jde moje dítě sežrat. Já například v době, kdy jsme žili na pražském Jižním městě, byl celkem rád za setkávání mých dětí s pohodovými psy. Pokud bych psa, který nás přišel jen pozdravit, začal z bezprostřední blízkosti zahánět deštníkem, tak ho možná i vyprovokuji k útoku, protože z tak blízké vzdálenosti už se ke mně nebude chtít otočit zády a zbývá mu jen boj.

Samozřejmě, pokud se pes přibližuje v agresi (a ta zase může být různá – strachová, lovecká, obranná), tak je třeba reagovat podle toho. V některých případech pomáhá ztuhnout, nedívat se do očí a nehýbat se, v jiných musí člověk sebe a dítě prostě bránit. Ale když se pustíte do boje, měli byste vyhrát a to už je opravdu ta krajní varianta. V případě, že už je to opravdu boj a  nic jiného nezbývá, tak vždycky radím, že je lepší využít všechny prostředky, aby měl člověk převahu – vlézt do vody, kde pes nestačí, házet věci na dálku (to překvapí většinu zvířat), vzít si do ruky předmět, kterým budu mávat…Ale znovu říkám, boj je až krajní varianta a já za 13 let na pražském Jižním městě plném psů nezažil, že bych ho potřeboval. V tom úplně nejhorším případě jsme stáli bez hnutí a zavolali na majitele, ať si psa zavolá.

Jak by měly děti k psovi přistupovat, kde ho hladit/nehladit?

Tohle učíme v programech a zabírá to trochu času. V každém případě je potřeba se u cizího psa nejprve zeptat majitele, bez toho nic nedělat. Chodí se ke psovi klidnému, ne rozrušenému. Děti učím jít vždy zepředu, aby o nich pes věděl, nicméně nedívat se přímo do očí. Lze nechat psovi očichat ruku, ale tady je u dětí nebezpečí, že mu ji vrazí rychle do obličeje a tím ho vystraší, takže spíš učím jít zepředu, nedívat se do očí a pokud je pes v klidu, pak napoprvé pohladit po bližším rameni. Určitě nedoporučuji sahat cizímu psu hned od počátku na hlavu, na krk, na břicho, na ocas, ani držet mu packy. To vše jsou citlivá místa.

Jaké jsou u psů varovné znaky před útokem? Co dělat, když je uvidíme?

Existuje jeden signál, který většina lidí nepřehlédne – zdvižené pysky a obnažené zuby. Nicméně když se tohle stane, tak to už člověk přehlédl celou škálu předchozích signálů. První projev nervozity bývá olizování čenichu, v některých situacích zívnutí. Následuje stažení uší a ocasu, pokrčení těla, snaha uhnout, vypoulené oko…to všechno jsou lidé schopni přehlédnout. Pak se už může ozvat první zavrčení, ale ještě bez obnažených pysků. Pokud i to člověk ignoruje, tak některý pes, nemá-li kam ustoupit, opravdu ještě obnaží zuby, ale řada psů udělá v tuhle chvíli varovný útok, kdy člověku pro výstrahu zmáčkne zuby ruku, ale ještě nedokousne. Většina lidí to považuje za agresi a mají pocit, že pes jim chtěl ublížit a oni se ubránili. Ale i tohle je ještě pořád varování, u kterého se pes ovládal a dal jim šanci přestat, než dojde na nejhorší. Obecně říkám, že když se ten pes začíná krčit, má z něj každý dát ruku pryč a dát mu prostor. Přehlédnout předchozí signály, to se dá pochopit, ale tohle už je hodně.

Od jakého věku dítěte je bezpečné ho nechávat samotného se psem?

Tohle není otázka věku, ale vyzrálosti a schopnosti komunikace na obou stranách. Na tohle bohužel neexistuje přesná rada. Ale samozřejmě hraje velkou roli i to, jestli se jedná o psa vlastního či cizího – u cizího si myslím, že by dítě nemělo být úplně samo bez dozoru nikdy, zvlášť pokud je ten pes fyzicky větší, než dítě.

Pokud rodina zvažuje pořízení pejska, ať už z útulku, nebo od chovatele, lze předem poznat, že si bude s dětmi rozumět?

Tohle určitě není nikdy se zárukou, pejsek bude dospívat, procházet určitými „telecími léty“, to samé platí i pro dítě. Mohou se změnit i poměry v rodině a třeba zvýšená nervozita se na psa snadno přenáší. Ale alespoň to, že máte „dobře nakročeno“ se poznat dá, zvláště když pořídíte štěňátko od zkušeného chovatele. U chovatelů bych si dával pozor na ty, kteří chtějí za každou cenu prodat a kde se jedná o tzv. množírnu. Naopak ten, kdo nechává štěňata vyrůst v kontaktu s lidmi a prověřuje si budoucí majitele, ve mně vzbuzuje mnohem větší důvěru. U psů z útulku je potřeba být, pokud jde o dítě, opatrnější – ten je v útulku z nějakého důvodu a není vyloučeno, že pod tlakem (který na něj dítě může vyvinout) se může objevit nějaká zautomatizovaná reakce z minulosti. Například reakce na škubnutí vodítka, napřaženou ruku, zvýšený hlas…tohle může být zvláště u psů, se kterými předchozí majitel zacházel zle, problém. Takže tady bych, pokud jde o dítě, prověřoval dvojnásob.

Rozhovor - František Šusta

Františku, skvělý rozhovor, moc Vám za něj děkujeme. Všichni Vám držíme palce (a tlapky) a děkujeme za Vaší práci pro děti.

Už je to delší doba, co jsem dočetl Vaši knihu a tak si ji jdu znovu přečíst. Po prvním přečtení mi už pes neskáče nad hlavu, když se chystáme na procházku. Jsem zvědavý, co zvládneme tentokrát 🙂

Máte doma děti i psi? Jaké máte zkušenosti s jejich soužitím? Podělte se s námi do komentářů.

Komentáře